BOJ PROTI DOPINGU PODLE WADA KODEX 2015  NEPREČÍTANÉ MagOff 

Mgr. et Mgr. Liběna Šrámková, LL.M.
Advokátka a zakládající partnerka GPS legal – www.gpslegal.cz
Předsedkyně České společnosti sportovního práva, z.s. – www.casl.cz
Člen Exekutivy a předsedkyně Legislativně-právní komise Českého svazu házené, z.s.
Člen Court of Handball Evropské házenkářské federace (EHF)
Člen Arbitrážního tribunálu Mezinárodní házenkářské federace (IHF)
E-mail: sramkova@gpslegal.cz

---

Klíčová slova:
doping, sport, sportovec, zakázaná látka, WADA, Světová antidopingová agentura, Světový antidopingový kodex, CAS, Rozhodčí soud pro sport, Biologický pas sportovce, antidopingová pravidla, sankce

Key words:
Doping, sport, athlete, prohibited substance, WADA, The World Antidoping Agency, World Antidoping Code, CAS, Court of Arbitration for Sport, Athlete Biological Passport, antidoping rules, sanctions

Abstrakt:
Porušení antidopingových pravidel a ukládání sankcí podle Světového antidopingového kodexu WADA účinného od 1. ledna 2015.

Abstract/Summary:
Anti-doping rules violations and imposition of sanctions according to the World Anti-Doping Code effective as from January 1st, 2015.

---

I. Úvod

Mezinárodní systém boje proti dopingu je v celosvětovém měřítku vybudován převážně na soukromoprávním základě. Ačkoli spoluzakladateli Světové antidopingové agentury (The World Antidoping Agency, dále jen „WADA“), která v boji proti dopingu ve sportu hraje klíčovou roli, byli vedle zástupců olympijského hnutí také zástupci vlád, byla WADA založena jako nadace dle švýcarského práva. Jí vydávané předpisy, zejména pak stěžejní Světový antidopingový kodex (World Antidoping Code, dále jen „Kodex“), nejsou obecně závaznými právními normami, ale soukromoprávními předpisy.

Nic na tom nemění ani skutečnost, že naprostá většina států po celém světě přistoupila k Mezinárodní úmluvě UNESCO proti dopingu ve sportu, která byla přijata na 33. zasedání Generální konference UNESCO dne 19. října 2005, v platnost pak vstoupila (po ratifikaci 30 zemí světa) dne 1. února 2007. Na základě této úmluvy se státy zavázaly k dodržování zásad Kodexu, který však tvoří jen Dodatek č. 1 úmluvy, není její integrální součástí a nepředstavuje proto pro účastnické státy žádné závazné povinnosti podle mezinárodního práva.

Pro evropský region dosud platí také Antidopingová úmluva Rady Evropy, která byla přijata ve Strasbourgu dne 16. listopadu 1989. Ani tato úmluva však neobsahuje konkrétní definice porušení antidopingových pravidel, její účastníci se zavázali v rámci svých ústavních předpisů podniknout kroky nutné pro snížení a eliminaci dopingu ve sportu.

Některé státy přijaly (zpravidla však jen částečnou) zákonnou antidopingovou úpravu, nedávno např. Spolková republika Německo^[1] nebo právě Slovenská republika v zákoně č. 440/2015 Z. z. o športe a o zmene a doplnení niektorých zákonov (dále jen „Zákon o športe“), čímž boji proti dopingu oficiálně přiznaly veřejný zájem, nicméně i nadále zůstávají konkrétní definice všech porušení antidopingových pravidel obsaženy v Kodexu.

Signatáři Kodexu jsou WADA, Mezinárodní olympijský výbor, mezinárodní federace, Mezinárodní paralympijský výbor, národní olympijské výbory, národní paralympijské výbory, organizátoři významných sportovních akcí a národní antidopingové organizace. Skrze interní předpisy těchto sportovních organizací, resp. na základě závazku sportovců tyto předpisy bez výhrad dodržovat, je pak v zásadě boj proti dopingu založen.

Znění Kodexu prošlo od přijetí první verze účinné od 1. ledna 2003 dvěma revizemi. První změny vstoupily v účinnost k 1. lednu 2009 a zatím poslední verze Kodexu je účinná od 1. ledna 2015.

Národní antidopingové organizace, tj. v České republice Antidopingový výbor České republiky^[2] a na Slovensku Antidopingová agentura Slovenskej republiky^[3] mají jakožto signatáři Kodexu za úkol přijmout a zavést antidopingovou politiku a pravidla, která jsou v souladu s Kodexem. Stěžejní úprava Kodexu, jako jsou definice jednotlivých antidopingových porušení, pravidla pro dokazování a druh a výše sankcí, přitom musí zůstat beze změny. Právě sjednocení celosvětového boje proti dopingu bylo totiž hlavním účelem přijetí Kodexu. Ostatní ustanovení Kodexu nemusí být do národních úprav začleněna doslovně nebo je není nutné výslovně opakovat, přesto však zůstávají také povinná. Antidopingový výbor České republiky dostál této povinnosti přijetím Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice,^[4] Antidopingová agentura Slovenskej republiky pak přijetím Antidopingových pravidel Slovenskej republiky.^[5]

Nejvyšší soudní autoritu, která vytváří judikatorní rámec pro výklad a aplikaci antidopingových norem, představuje Rozhodčí soud pro sport se sídlem v Lausanne (Court of Arbitration for Sport, dále jen „CAS“)^[6] a v dalším textu bude proto odkazováno také na některá jeho rozhodnutí.

II. Definice dopingu (porušování antidopingových pravidel) podle WADA Kodexu 2015

Definice jednotlivých antidopingových porušení obsahuje článek 2 Kodexu, který ve znění účinném od 1. ledna 2015 sestává z deseti „skutkových podstat“, když oproti předchozí verzi Kodexu 2009 byly nově přidány články 2.9. Spoluúčast a 2.10. Zakázaná spolupráce.

Sportovci (i jiné osoby, zejména členové doprovodného personálu sportovce, podléhající antidopingové úpravě) jsou odpovědni za to, že vědí, co představuje porušení antidopingového pravidla a jaké látky a metody jsou uvedeny na Seznamu zakázaných látek a metod, který každoročně sestavuje WADA.

Imanentní součástí boje za čistý sport (aniž by však ostatní ustanovení článku 2 Kodexu pozbývala svého významu) nadále zůstávají definice porušení antidopingových pravidel obsažené v článcích 2.1. Přítomnost zakázané látky nebo jejích metabolitů nebo markerů ve vzorku sportovce a 2.2. Použití nebo pokus o použití zakázané látky nebo zakázané metody sportovcem.

Dle příslušných ustanovení Kodexu je osobní odpovědností každého sportovce zajistit, aby žádná zakázaná látka uvedená na Seznamu zakázaných látek a metod nevnikla do jeho těla a nedošlo k použití žádné zakázané metody.

K porušení článku 2.1. Kodexu pak dochází již tím, že je zjištěna přítomnost jakékoli zakázané látky, jejích metabolitů^[7] nebo markerů^[8] ve vzorku^[9] sportovce. S výjimkou látek, pro které jsou v Seznamu zakázaných látek a metod stanoveny kvantitativní limity, dochází k porušení citovaného článku při přítomnosti jakéhokoli množství zakázané látky, metabolitů nebo markerů. Zvláštní kritéria pro vyhodnocování zakázaných látek platí pro látky, které mohou být vyprodukovány rovněž endogenním způsobem.

Ustanovení článku 2.2. bylo do Kodexu doplněno až v rámci jeho první revize, tzn. s účinností k 1. lednu 2009. Důvodem byla realita vysoce kvalifikovaného systematického dopování ve vrcholovém sportu. Sportovci pod odborným vedením často používají látky a metody, které nelze z odebraných vzorků zjistit buď vůbec, nebo jen v krátkém časovém úseku po jejich užití. Článek 2.2. umožnil postihovat sportovce za doping i na základě nepřímých důkazů, tj. v případě, že vzorek sportovce sice nevykazuje pozitivní nález, avšak pomocí jiných spolehlivých prostředků lze zjistit použití či pokus o použití zakázané látky nebo zakázané metody. Takovými prostředky mohou být např. doznání sportovce, výpovědi svědků, písemné důkazy, analytické informace, které nesplňují požadavky pro prokázání přítomnosti látky dle čl. 2.1. (např. proto, že nebyl dodržen závazný postup při analýze vzorku sportovce) a především závěry dlouhodobého profilování včetně údajů shromážděných v tzv. „Biologickém pasu sportovce“ (Athlete Biological Passport). Mezinárodní standard pro testování a vyšetřování, který tvoří závaznou součást antidopingové úpravy WADA, s účinností k 1. lednu 2015 detailněji upravil sledování parametrů sportovce pomocí tohoto pasu.

Princip biologického pasu spočívá v dlouhodobém sledování biologických parametrů sportovce v jeho krvi, na základě kterého vzniká tzv. Adaptivní model. Ten určuje pravděpodobný dlouhodobý profil parametrů konkrétního sportovce za předpokladu jeho normálního fyziologického stavu, resp. rozmezí, v rámci kterého by se při běžném zdravotním stavu měly sledované hodnoty pohybovat. Při vybočení z očekávaného rozmezí jsou zaznamenané hodnoty podrobeny dalšímu zkoumání a neexistuje-li pro odchylky jiné vysvětlení (sportovec např. neprokáže existenci onemocnění, které by takovou odchylku zapříčinilo), může být sportovec shledán odpovědným za porušení antidopingového pravidla dle článku 2.2. Kodexu. Výhodou biologického pasu je mj. i to, že zaznamenává fyziologické hodnoty sportovce, které v záznamu zůstávají neměnné a mohou být v budoucnu podrobeny novým moderním analýzám. K odhalení vysoce kvalifikovaného systematického dopování proto může někdy dojít i několik let poté, kdy dopingoví podvodníci dostali svoje medaile.^[10]

Jak odpovědnost za porušení článku 2.1., tak odpovědnost za porušení článku 2.2. Kodexu je založena na tzv. striktním (objektivním) principu (strict liability). K tomu, aby byl sportovec shledán odpovědným za porušení těchto ustanovení Kodexu, není nutné sportovci prokázat úmysl, zavinění, nedbalost ani vědomé použití či pokus o použití zakázané látky nebo zakázané metody.

Pro příslušné rozhodovací orgány svazů a mezinárodních federací, by bylo prakticky nemožné prokázat sportovci úmyslné či nedbalostní zavinění dopingu. Na rozdíl od státních orgánů totiž soukromé sportovní organizace nedisponují kompetencí sportovce vyšetřovat a s ní souvisejícími donucovacími prostředky. Boj s dopingem by byl za takových okolností vysoce neefektivní, dá se říci „bezzubý“. V rozhodnutí č. 2001/A/317 CAS uvedl: „Bylo by definitivním koncem jakéhokoli smysluplného boje proti dopingu, pokud by sportovní federace měly prokazovat požadované subjektivní prvky přestupku, tj. úmysl či nedbalost na straně sportovce.“

V této první fázi rozhodování o tom, zda ne-/došlo k porušení antidopingového pravidla, proto nehraje subjektivní stránka porušení žádnou roli. Vnitřní vztah sportovce k porušení, míra jeho zavinění, hraje roli teprve v rámci rozhodování o výši sankce, která má být za porušení uložena (viz níže čl. III).

Antidopingová úprava však nepostihuje jen samotné užívání zakázaných látek či metod, ale rovněž další jednání, která jsou v rozporu s myšlenkou „čistého sportu“ bez dopování, a to nejen jednání samotných sportovců, ale i jiných osob, které jsou nejčastěji členy doprovodného personálu sportovců.

Článek 2.3. Kodexu postihuje vyhýbání se, odmítnutí nebo nedostavení se k odběru vzorků při dopingové kontrole, které může spočívat jak v úmyslném tak nedbalostním chování sportovce. Trestáno je především jednání sportovce, který se vyhýbá dopingovému komisaři proto, aby se vyhnul předání výzvy či samotnému testování, nicméně např. rozhodnutím Rozhodčí komise Českého olympijského výboru byl potrestán házenkář, který, ačkoli nejprve odevzdal několik vzorků moči, které nedosahovaly požadované specifické hmotnosti (hustoty) a byly proto pro analýzu nezpůsobilé, posléze místnost dopingové kontroly opustil, přičemž také roztrhal dopingový protokol, a znemožnil tak provést řádnou dopingovou kontrolu.^[11]

Ustanovení článku 2.4. Kodexu je často veřejností kritizováno pro údajné omezování osobnostních práv sportovců zařazených do tzv. registrů pro testování vytvářených zejména mezinárodními sportovními federacemi. Tito nejúspěšnější sportovci mají totiž povinnost předem nahlásit časový úsek jedné hodiny v rámci každého dne v roce a během této hodiny být k zastižení pro provedení mimosoutěžní dopingové kontroly na jimi určeném místě. Realita vysoce sofistikovaného dopování ve vrcholovém sportu s sebou přinesla také nutnost zakotvení tohoto pravidla. V případě tří nezastižení sportovce na předem ohlášeném místě pobytu a/nebo nedodání požadovaných informací (hodiny a místa pobytu) může být sportovec potrestán podle článku 2.4. Kodexu. Kodex 2015 přinesl zkrácení sledovaného období z 18 na 12 měsíců, poněvadž v rámci revizních prací na Kodexu panovala shoda na tom, že 12 měsíců je dostatečná doba pro antidopingovou organizaci na to, aby sportovec, který se chce vyhnout testování, dosáhl tří porušení, a současně zkrácení této doby snižuje riziko, že lehkomyslní sportovci, kteří pouze nedbale vyřizují své záležitosti, budou čelit potrestání za porušení antidopingových pravidel. Není-li tedy např. sportovec na ohlášeném místě pobytu zastižen dvakrát po dobu posledních 12 měsíců, uplynutím této lhůty se mu jeho „nezastižení“ smažou a hledí se na něj tak, jakoby k těmto pochybením nedošlo.

Cílem článku 2.5. Kodexu je potrestat jakékoli podvádění či pokus o podvádění v průběhu kterékoli části dopingové kontroly, tedy jednání, které narušuje proces dopingové kontroly a které by ale jinak nebylo zahrnuto ve výčtu zakázaných metod. V Kodexu 2015 byla definice tohoto článku výslovně rozšířena tak, aby zahrnovala vědomé bránění nebo pokus o bránění dopingovému komisaři, poskytnutí nepravdivých informací antidopingové organizaci nebo zastrašovaní či pokus o zastrašování potenciálních svědků.

Ustanovení článku 2.7. Kodexu zakazuje obchodování nebo pokus o obchodování s jakokouli zakázanou látkou či metodou. Za obchodování se přitom považuje prodej, darování, přeprava, posílání, doručování nebo distribuce (nebo držení pro takové účely) zakázané látky nebo metody. K porušení tohoto článku nedojde v případě, že se jedná o nakládání „bona fide“ pro skutečné a legální terapeutické účely nebo existuje-li jiné přijatelné zdůvodnění pro jednání popsané v tomto článku.

Podle článku 2.6. Kodexu je zakázáno držení zakázané látky nebo zakázané metody sportovcem nebo členem jeho doprovodného personálu, pokud tento neprokáže, že je určen pro skutečné a legální terapeutické účely v souladu s udělenou terapeutickou výjimkou, případně poskytne jiné přijatelné zdůvodnění jako je např. použití zakázaných látek v akutních a nouzových situacích. Původní článek 2.8. Kodexu pak byl v Kodexu 2015 rozdělen a vznikl nově článek 2.9. nazvaný jako „Spoluúčast“. Ustanovení těchto článků postihují podání nebo pokus o podání zakázané látky či metody sportovci, asistování, povzbuzování, napomáhání, navádění, spiknutí, zakrývání skutečnosti nebo jiná úmyslná spoluúčast týkající se porušení antidopingového pravidla, pokusu o porušení antidopingového pravidla nebo porušení čl. 10.12.1. jinou osobou. Článek 10.12.1. přitom zakazuje účastnit se soutěží nebo jiných činností organizovaných či schválených signatářem Kodexu nebo jeho členskou organizací v době zákazu činnosti.

Historie boje proti dopingu zná precedentní případ potrestání doživotním zákazem startu na olympijských hrách právě pro porušení článků 2.6. a 2.8. Kodexu. Při zimních olympijských hrách v Turíně v roce 2006 bylo při policejní prohlídce v domech rakouských biatlonistů a běžců na lyžích objeveno vybavení, které se užívá při dopování – hemoglobinmeter, injekce, infuzní sáčky apod. Analýza hemoglobinmetru ukázala, že byl použit 59krát během posledních 9 dní. Ačkoli se sportovci podrobili dopingové zkoušce a její výsledek byl negativní, bylo zjištěno, že každý člen týmu přijel do dějiště olympijských her s částí soupravy nástrojů, která se užívá při krevním dopingu), a nebyl naopak zjištěn žádný přijatelný důvod pro držení těchto předmětů. Výkonný výbor Mezinárodního olympijského výboru udělil třem biatlonistům a třem běžcům na lyžích doživotní zákaz startu na olympijských hrách. Johann Eder, Martin Tauber a Jürgen Pinter se odvolali ke CAS, který došel mj. k následujícím závěrům: 1) CAS shledal provinění velmi závažnými, v odůvodnění nálezu uvedl, že se jednalo o „absolutní pohrdání olympijskými hodnotami“; 2) CAS dále uvedl, že pokud by byl sportovcům uložen zákaz činnosti např. jen na 10 let, mohli by se potrestaní sportovci vrátit na olympijské hry v budoucnu jako trenéři nebo členové doprovodného personálu, což vzhledem ke kolektivní povaze provinění není žádoucí. CAS proto došel k závěru, že sankce doživotního zákazu startu na olympijských hrách je v daném případě zcela vhodná a přiměřená a rozhodnutí Výkonného výboru Mezinárodního olympijského výboru potvrdil.^[12]

Nový článek 2.10. nazvaný „Zakázaná spolupráce“ pak od 1. ledna 2015 výslovně zakazuje spolupráci sportovce (i jiné osoby podléhající antidopingové úpravě) na profesionální nebo sportovní úrovni s členem doprovodného personálu, kterému byl uložen zákaz činnosti dle Kodexu; byl odsouzen v trestním, disciplinárním nebo profesním řízení za jednání, které by představovalo porušení antidopingových pravidel; nebo slouží jako „zástěrka“ nebo zprostředkovatel takové osoby.

III. Ukládání sankcí za porušení antidopingových pravidel podle čl. 2.1. a čl. 2.2. WADA Kodexu 2015

Porušení antidopingových pravidel při konkrétním závodu (utkání či zápasu) vede automaticky k anulování výsledků jednotlivce, kterých v tomto závodě (utkání či zápase) dosáhl, včetně odebrání medailí a cen. Jestliže však sportovec prokáže, že k porušení nedošlo jeho zaviněním ani nedbalostí, pak mohou zůstat jeho individuální výsledky v jiných závodech (utkáních či zápasech) v rámci celé soutěže či sportovní akce nedotčeny. To ovšem pouze pokud tyto další výsledky nemohly být pravděpodobně ovlivněny porušením, za které byl sportovec potrestán.

V kolektivních sportech pak hrozí sankce celému týmu v případě, kdy antidopingová pravidla poruší alespoň dva jeho členové. Řídící orgán sportovní akce udělí družstvu přiměřenou sankci, která spočívá zpravidla ve ztrátě bodů nebo diskvalifikaci z akce či celé soutěže. Vedle toho samozřejmě probíhá řízení o porušení antidopingového pravidla s provinivšími se jednotlivci.

Vedle právě uvedených sportovních sankcí však sportovcům hrozí sankce povahy spíše disciplinární, a to zákaz činnosti. Kodex 2015 podstatným způsobem modifikuje výchozí dobu zákazu činnosti pro různá antidopingová porušení. Veřejnost zpravidla zjednodušuje novou úpravu na tvrzení, že sankce zákazu činnosti byla navýšena na dobu 4 let, nicméně toto není přesný výklad. 

V případě nejtypičtějších antidopingových porušení, tj. porušení čl. 2.1. a 2.2. Kodexu (totéž platí i pro méně časté porušení čl. 2.6.), musí rozhodovací orgán nejprve provést následující posouzení:

1. Pokud porušení antidopingového pravidla nezahrnuje specifickou látku^[13] a sportovec nemůže prokázat, že porušení antidopingového pravidla nebylo úmyslné, bude činit „výchozí“ doba zákazu činnosti 4 roky.
2. Pokud porušení antidopingového pravidla zahrnuje specifickou látku a antidopingový orgán může prokázat, že porušení antidopingového pravidla bylo úmyslné, bude činit „výchozí“ doba zákazu činnosti 4 roky.

V ostatních případech neuvedených výše v bodě ad 1) nebo ad 2) bude „výchozí“ doba zákazu činnosti 2 roky. Klíčovou definici úmyslu obsahuje Kodex v článku 10.2.3.

Je zřejmé, že už na začátku úvah o výši sankce musí antidopingový orgán provést poměrně zásadní a současně velmi náročnou právní kvalifikaci ke zjištění, jaká je „výchozí“ doba zákazu činnosti, kterou je povinen, pakliže z dokazování popsaného níže nevyplyne jinak, uložit. Právě v tomto okamžiku pak přechází povinnost tvrzení a dokazování na sportovce, jehož cílem je předepsanou „výchozí“ dobu zákazu činnosti snížit.

Je však nutno dodat, že sportovci je situace ulehčena tím, že nese důkazní břemeno představované pouze mírou pravděpodobnosti. Oproti tomu je na straně antidopingového orgánu důkazní břemeno větší než pouhé prokázání pravděpodobnosti, ale nižší než je důkaz nade vší pochybnost, kterýžto princip se uplatňuje v rámci trestního řízení.

Jestliže sportovec v souladu s čl. 10.4. Kodexu prokáže v daném případě neexistenci zavinění nebo nedbalosti, pak nebude uložen vůbec žádný zákaz činnosti, který by jinak připadal v úvahu. Nutno ovšem dodat, že k aplikaci tohoto ustanovení, které není v antidopingové úpravě nové, dochází jen v opravdu výjimečných případech.

Snížení předepsané doby zákazu činnosti pro porušení článku 2.1. Kodexu (v té době 2 roky) až na pouhé napomenutí zná česká sportovní veřejnost z případu rychlostního kanoisty – kajakáře Jana Štěrby. CAS přitom vzal v potaz následující okolnosti případu: sportovec jednal od počátku v maximální míře dobré víry; nesnažil se získat konkurenční výhodu; porovnal složky předmětného doplňku stravy, pro jehož užití byl pozitivně testován, se Seznamem zakázaných látek a metod pro rok 2012; vyhledal radu nezávislého kvalifikovaného lékaře; uvedl předmětný přípravek na svém formuláři pro dopingovou kontrolu a byl atletem s dlouhodobě čistým antidopingovým záznamem.^[14] Díky tomuto rozhodnutí se pak sportovec mohl úspěšně zúčastnit letních olympijských her v Londýně, kde získal se svými kolegy na čtyřkajaku bronzovou medaili.

Poněkud častěji je aplikován čl. 10.5. Kodexu, který umožňuje předepsanou dobu zákazu činnosti snížit, nicméně v Kodexu 2015 doznal zcela zásadních změn, které jeho praktickou aplikaci značným způsobem zkomplikovaly. Nové znění totiž nově a odlišně upravuje možnost snížení sankce zákazu činnosti až na pouhé napomenutí (v ostatních případech nanejvýš na polovinu předepsané doby zákazu činnosti) tehdy, spočívá-li porušení pravidla v nálezu specifické látky nebo zakázané látky pocházející z nově definovaného „kontaminovaného produktu“. Právě výklad pojmu „kontaminovaný produkt“, resp. jeho definice: „produkt, který obsahuje zakázanou látku, která není uvedena na etiketě výrobku nebo v přiměřeně dostupných informacích na internetu“ bude pro další vývoj antidopingové judikatury velmi důležitý. Sportovci totiž v minulosti velmi často svou obranu stavěli na argumentu, že použili právě nevhodný doplněk, jehož skutečný závadný obsah nemohli ani při vynaložení veškerého spravedlivě očekávatelného úsilí zjistit.

K aplikaci čl. 10.4. a 10.5. Kodexu by mělo docházet jen ve skutečně výjimečných případech. Tomu odpovídá také poměrně přísná rozhodovací praxe CAS, která na sportovce klade nemalé nároky. Sportovci nesou odpovědnost za to, co požijí, a musí přitom počítat jak s možností úmyslné kontaminace jídla i nápojů, včetně potravinových doplňků, ze strany soupeřů, tak s neúmyslnou kontaminací způsobenou sportovci blízkými osobami v důsledku jejich neznalosti. Sportovci odpovídají za volbu svého doprovodného personálu. Za standardních okolností se nemohou vymlouvat na chyby svého lékaře či trenéra, v opačném případě by tak končila naprostá většina dopingových sporů. Sportovec může dosáhnout snížení trestu jen za zcela výjimečných okolností a jen když prokáže, že on sám učinil všechna nutná opatření, aby se látka nedostala do jeho těla. Odvolává-li se na svého lékaře, musí prokázat, že byl v léčení, musí předložit lékařskou dokumentaci a diagnózu, doložit nutnost léčení lékem obsahujícím dotyčnou látku a také to, že lék užil jen v předepsaném rozsahu.^[15] Musí rovněž prokázat, že lékaře informoval, že je výkonnostním sportovcem a že léky, které mu bude dotyčný lékař předepisovat, nesmí obsahovat zakázané látky. Navíc i při existenci již zmíněných předpokladů sportovec musí uspokojivě prokázat, že nevěděl nebo neměl podezření a ani nemohl rozumně a při vynaložení té největší opatrnosti vědět či mít podezření, že je mu lékařem podávána zakázaná látka.^[16] Považuje se za nedbalost sportovce, jestliže použije jakýkoli lék bez konzultace s lékařem, pokud z příbalového letáku o léku mohl sám zjistit, že obsahuje zakázanou látku, či pokud v případě pochyb ohledně léku či přípravku nekonzultuje tento s dalším odborníkem.  

Další možnosti neuložení, zkrácení nebo pozastavení doby zákazu činnosti přináší ustanovení čl. 10.6. Kodexu, a to z důvodu významné pomoci při odhalení nebo prokázání porušení antidopingových pravidel jinými osobami nebo přiznání k porušení antidopingového pravidla.

Naopak, jedná-li se o opakované porušení antidopingového pravidla, doba zákazu činnosti se navyšuje v souladu s ustanovením čl. 10.7. Kodexu.

IV. Řízení o porušení antidopingových pravidel

Řízení ve věci porušení pravidel sportovci mezinárodní úrovně (sportovci, kteří se účastní svého sportu na mezinárodní úrovni tak, jak ji definuje příslušná mezinárodní sportovní federace) probíhají před orgány mezinárodní sportovní federace, a to zpravidla ve dvou instancích. Poté mohou účastníci řízení podat odvolání ke CAS, který je výlučnou konečnou instancí ve věcech rozhodování o porušení antidopingových pravidel dle Kodexu. Proti nálezu CAS je možné využít opravné prostředky, které nabízí švýcarská právní úprava, tj. ke švýcarskému Federálnímu soudu.

Provinění ostatních sportovců jsou projednávána na národní úrovni, obvykle ve dvou instancích u příslušného národního sportovního svazu. V České republice je možné proti konečnému rozhodnutí v rámci národního svazu podat odvolání k Rozhodčí komisi Českého olympijského výboru. Pouze samotná WADA, Mezinárodní olympijský výbor či Mezinárodní paralympijský výbor a příslušná mezinárodní federace mají pak právo odvolat se proti rozhodnutí Rozhodčí komise ČOV ke CAS.

Pro řízení o porušení antidopingového pravidla jsou předepsány přísné procesní zásady, mezi které patří především právo na spravedlivé řízení v přiměřené lhůtě před spravedlivým a nestranným rozhodovacím orgánem, právo být správně a včas informován o obvinění a vyjádřit se k němu, předkládat důkazy a navrhovat svědky, právo na tlumočníka, právo být zastoupen právním zástupcem a právo na odůvodněné rozhodnutí. Rozsah přezkumu přitom není omezen. V případě odvolání, které nemá odkladný účinek, probíhá řízení de novo včetně možnosti předkládat nová tvrzení i důkazy.

V. Závěr

Antidopingová úprava představuje složitý systém norem, jejichž výklad vyžaduje spolupráci právníků s odborníky z přírodovědných oborů. Kodex 2015 s sebou vedle nových definic antidopingových porušení přinesl především také další specifikaci ustanovení o ukládání sankcí zákazu činnosti, která má umožnit ještě lépe zohlednit individuální okolnosti jednotlivých případů. Nová diverzifikace sankcí však zároveň klade vyšší nároky na výklad a aplikaci příslušných ustanovení Kodexu v praxi.

Při stávajícím složení disciplinárních orgánů sportovních svazů, které nejen v České republice sestávají ze současných či bývalých sportovců daného sportu, je přinejmenším velmi složité v rámci řízení o porušení antidopingového pravidla v první řadě dodržet výše vyjmenované procesní zásady. Co se týče výkladu a aplikace hmotněprávních antidopingových norem, tyto již za účinnosti předchozí verze Kodexu z roku 2009 působily značné obtíže, a nelze očekávat, že v mnoha směrech složitější znění Kodexu 2015 přinese v tomto ohledu pozitivní změnu.

Lze jen doporučit, aby sportovní svazy svěřily rozhodování antidopingových případů specializované instituci složené z odborníků, která by byla za tímto účelem vytvořena, a v požadovaném rozsahu se v její prospěch vzdaly své disciplinární kompetence ve věcech dopingu.